NEWS

17. března 2008 v 17:56 | 유리
Z technických důvodů je tvorba dalších příspěvků dočasně pozastavena. Děkuji za pochopení.
 


Korejská válka

7. března 2008 v 9:23 | 유리 |  Videogalerie


Severokorejské Arirang

6. března 2008 v 18:40 | 유리 |  Videogalerie

Severní Korea pomáhá Íránu s přípravou jaderného testu; 28.1. 2007

28. února 2008 v 14:10 | 유리 |  Politika
Severní Korea pomáhá Íránu připravit podzemní test podobný tomu,který P'yongyang provedl v r. 2006.
Na základě podmínek nové spolupráce mezi zeměmi Severokorejci souhlasili se sdílením všech údajů a informací, které získali ze svého úspěšného testu provedeného v říjnu, s jadernými vědci z Teheránu. …
Významný evropský vojenský důstojník řekl The Daily Telegraphu, že Severní Korea pozvala tým íránských vědců, aby studovali výsledky říjnového podzemního testu, aby pomohla Teheránu s přípravou provedení vlastního testu - možná koncem tohoto roku.
V době korejského testu se objevily nepotvrzené zprávy, že se ho účastnil íránský tým. Íránští vojenští poradci navštěvují Severní Koreu pravidelně, aby se účastnili raketových testů.
Dlouhodobá vojenská spolupráce mezi zeměmi byla nyní rozšířena na jaderné záležitosti.
V důsledku toho si vysoce postavení západní armádní důstojníci dělají obavy, že technická zdatnost Severokorejců umožní Íráncům urychlit vývoj jejich vlastních jaderných zbraní.
"Íránci těsně spolupracují se Severokorejci na studii výsledků loňského severokorejského testu jaderné bomby", řekl evropský armádní důstojník.
"Od konce roku jsme zaznamenali zvýšenou aktivitu na všech íránských jaderných zařízeních", řekl.
"Vše napovídá tomu, že Íránci tvrdě pracují na přípravě vlastního podzemního jaderného testu". …
Odhady rozvědek se různí, pokud jde o to, jak dlouho může Teheránu trvat vyrobit jadernou hlavici. Armádní důstojníci monitorující rostoucí spolupráci mezi Severní Koreou a Íránem ale věří, že Íránci mohou být ve fázi, kdy budou schopni odpálit malorážné zařízení - méně než půlkilotunové - během dvanácti měsíců.
Přesné umístění íránského jaderného testovacího zařízení není známé, bude ale pravděpodobně umístěno v horské oblasti, kde je pro špionážní satelity těžké zachytit jakoukoliv neobvyklou aktivitu.
Teherán úspěšně utajoval existenci několika klíčových jaderných zařízení - včetně kontroverzního komplexu na obohacování uranu v Natanzu - dokud nebylo jejich umístění před třemi roky odhaleno íránskými disidenty.
Západní rozvědky oznámily nárůst počtu severokorejských a íránských vědců cestujících mezi oběma zeměmi.
Nárůst spolupráce začal v listopadu, když se tým íránských jaderných vědců setkal se svými severokorejskými protějšky při studii technických a politických důsledků jaderného testu Pchongjangu.
Íránci jsou údajně povzbuzeni skutečností, že Severní Koreu bez ohledu na mezinárodní povyk, se kterým se podzemní test setkal, nepostihl žádný trest.
To přesvědčilo íránský režim, aby urychlil svůj vlastní jaderný program s cílem otestovat nízkotonážní zařízení, které mohou mezinárodní inspektoři těžko detekovat.

Reportáž ze Severní Koreje - část první

28. února 2008 v 14:05 | 유리 |  Politika
O severokorejském stalinistickém režimu, který na rozdíl od řady ostatních v prakticky nezměněné podobě přežil konec studené války, toho okolní svět mnoho neví - už proto, že zahraniční novináři do této země nemají volný přístup.
Reportérka BBC Olenka Frenkielová přesto dostala pozvání a mohla jet do Severní Koreje natáčet, aby podle tamních úřadů mohla vyvrátit lži, které o této zemi šíří západní média.
Jako každý jiný novinář ovšem dostala vládního přidělence, respektive dva - vzhledem k velikosti televizního štábu -, kteří cestu organizovali a kteří se postarali o to, aby reportérka viděla to, co vidět má.
Štěstí ve městě i na vesnici
Cesta začala v Pchjongjangu - pulsující metropoli plné mladých, zdravých a především poslušných lidí, kteří podle slov reportérky BBC nezřídka na ulici tančí a stále něco oslavují, snad to, že mají to štěstí žít v zemi, která se před padesáti lety narozdíl od ubohých příbuzných na jihu polostrova ubránila americké agresi.
Alespoň tak zní oficiální verze dějin korejské války, jak se ji učí děti na severokorejských školách. Reportérka BBC směla navštívit základní školu, kam kdysi chodil nynější prezident Kim Čong-Il.
Dnes je vyhrazena elitě - dětem představitelů Korejské strany práce, zdejší monopolní komunistické státostrany, které jsou přes svůj nízký věk - osm až devět let - politicky velmi uvědomělé.
Jméno amerického prezidenta znají a dokonce vědí, co by mu chtěli vzkázat: "Chtěl bych mu říct, aby opustil Jižní Koreu a přestal vraždit jihokorejské děti. Naplňuje mě to hněvem."
A co si podle tohoto školáka myslí Spojené státy o jeho zemi? "Spojené státy čekají na příležitost k okupaci celého Korejského poloostrova. Jsou naším zapřísáhlým nepřítelem."
K tomu, aby Severokorejec nabyl těchto znalostí ovšem není třeba chodit na elitní školy. Stačí sledovat státní média nebo jednoduše pozorně číst vzkazy na všudypřítomných transparentech lemujících severokorejské silnice - stojí na nich například toto:
"Pomstíme se USA jadernými bombami. Světe, dobře se na nás podívej, v čele s naším velkým generálem zvítězíme."
Velký generál je titul, kterým se nechává oslovovat Kim Čong-Il, syn prvního severokorejského prezidenta Kim Ir-sena.
Když zakladatel severokorejského komunistického státu v roce 1994 zemřel, převzal vedoucí stranické a státní funkce jeho do té doby na veřejnosti málo známý syn, čímž de facto vznikla první dynastie v dějinách komunismu.
A i když nedávné šesté znovuzvolení Kim Čong-Ila do čela Korejské strany práce lze těžko označit za překvapení, pro dělníky kolektivního zemědělského družstva, kam reportérku BBC její severokorejští průvodci z Pchjongjangu odvezli, to byl další skvělý důvod k oslavám:
Návštěva kolchozu nebyla vybrána náhodně. Zprávy o hladomoru v Severní Koreji, který měl za posledních deset let údajně připravit o život tři milióny lidí, se v západních médiích objevují často. Pohled na rekordní úrodu, se kterou mají zemědělci ve zdejším družstvu plné ruce práce, měl tento mýtus vyvrátit.
Stejně jako návštěva v jednom z místních domků, kde mladá vesničanka krmila kuřata a prasata a naší reportérce odpovídala na otázku, zda se jí tu žije spokojeně:
"Ano, tato vesnice je šťastná. Je bohatští než ostatní, neboť se nám dostává přízně našeho velkého generála a velkého vůdce. Jelikož generál si naši provincii velice považuje, vždycky máme dobrou úrodu a nikdy se nemusíme strachovat o to, co budeme jíst."
Stejně tak se tato žena v domácnosti nemusí obávat, že by zmeškala svůj oblíbený pořad. Severokorejská televize ho totiž opakuje každý den, a to hned několikrát:
"Máme tu speciální vojenské přehlídky, kterých se náš velký generál osobně účastní. Ukazují je v televizi znovu a znovu, aby si to mohl užít úplně každý člověk v zemi. Večer se na stejnou přehlídku díváme s celou rodinou pohromadě."

'Dostaneme kohokoli'
Z domečku, vyzdobeného nijak překvapivě portréty obou Kimů visících svorně vedle sebe na čestném místě nad dveřmi, se štáb BBC přesouvá v dodávce za společnosti svých dvou přidělených dozorců na další místo zaranžované cesty - k hranicím s Jižní Koreou.
Jízda po severokorejských silnicích je pro motoristu doslova rájem - s nikým se o ně nemusí dělit, jsou prakticky prázdné, neboť hlavním dopravním prostředkem se v oblastech mimo Pchjongjang zdá být bicykl.
Na rozhovory s vesničany ale není čas - v Pchanmundžomu, nacházejícím se v demilitarizované zóně oddělující Sevrrní a Jižní Koreu, totiž čeká generál Kan Ho Sop, který reportérce BBC nabízí zcela odlišný pohled na historii korejské války, než na jakou je zvyklý zbytek světa.
Standardní výklad, podle něhož konflikt propukl poté, co vojska komunistického severu provedla invazi na jih od 38. rovnoběžky, tady neplatí:
"Korejskou válku rozpoutaly Spojené státy ve snaze okupovat tuto zemi. jejich cílem je podrobit si celou Asii a Korejského poloostrova k tomu chtějí využít jako odrazového můstku."
Nemyslíte si ale, že vám někdo podal zkreslené informace? Celý svět je přesvědčen o tom, že na počáku války byl vpád severokorejské armády. Dokonce existují dokumenty, které to potvrzují...
"I kdybyste měli důkazy, nikdy bychom je nepřijali, protože to celé je podvod. A naši nenávist k USA by to také nezměnilo. K smrti Američany nenávidím. Budu s nimi bojovat až do konce. Zabiju je, sám přežiju a zachráním naši revoluci. A už mi neříkejte nic dalšího, co o nás Američané prohlašují, jestli s tím nepřestanete, tak ten rozhovor ukončím."
Paranoia, která z vyjádření generála Kan Ho Sopa, jen čiší, není v Severní Koreji ničím zvláštním. Tamní obyvatelé vyrůstají v přesvědčení, že se proti nim spiknul celý svět, a jejich přirozenou reakcí je odhodlání tomuto spiknutí čelit stůj co stůj za použití veškerých dostupných prostředků:
"Nikdy neodpustíme nikomu, kdo se snaží podrývat naši zemi nebo našeho velkého vůdce a kdo se snaží narušovat naši suverenitu. Dávejte si pozor. Jestli zaútočíme jako první nebo až jako druzí, podle toho jak se budou chovat ostatní, je na nás."
"Jak dobře víte, máme odstrašující prostředek, s nímž můžeme udeřit kdekoli na světě. Dostaneme kohokoli, kdo by nás chtěl napadnout - ať už Američany, Brity nebo Němce - a to ještě předtím, než na nás stačí zaútočit. Neptejte se mě, jak. To vám neřeknu."
Jsou to jen plané výhrůžky choré mysli? Zřejmě ne. Odborníci varují před podceňováním nebezpečí, které severokorejský režim znamená pro Korejský poloostrov a díky raketám středního a dlouhého doletu i pro odlehlejší oblasti.
"Severní Korea má jak prostředky, tak schopnost vyrábět základní chemické a biologické zbraně. Jsou schopni zničit celý Korejský polostrov a rozšířit chemické nebo biologické, případně dokonce jaderné zbraně do mnohem širší oblasti," říká John Woflstahl, který pracuje v Carnegieho nadaci pro mír sídlící ve Washingtonu.
"Máme o tom spoustu důkazů - od lidí, co zběhli, nebo na základě zadržených chemikálií, které dováželi, z odposlechnuté komunikace či od vyzvědačů přímo na místě," dodává.
Dědičnost viny
Severní Korea ovšem nepředstavuje nebezpečí jen pro své okolí, ale především pro své vlastní občany. Reportérce BBC se podařilo najít několik severokorejských uprchlíků, kteří prošli tábory pro politicky nepohodlné osoby.
Byl mezi nimi i Kim Jong, někdejší armádní důstojník, dnes majitel prádelny v jednom kalifornském městečku. Vyrůstal jako sirotek. Až když vstoupil do armády a začal vojenskou hierarchií strmě stoupat vzhůru, zjistilo se, že jeho otec byl kdysi popraven za špionáž pro Spojené státy.
Přestože byl Kim Jong loajálním vojákem ochotným položit za své vůdce život, stal se obětí tzv. pravidla dědičnosti viny. V Severní Koreji totiž nejsou trestáni jen viníci, ale i jejich potomci až do třetího kolene, aby tak sémě zločinu bylo zcela vymýceno.
A tak byl Kim Jong bez jakéhokoli obvinění poslán do koncentračního tábora: "Nikdy jsem svého otce neviděl, přesto jsem byl potrestán za něco, co měl před desítkami let provést," říká.
"Z toho, co jsem v táboře viděl, mohu říct, že tam většina lidí první generace umře a k s jejich potomky, kteří tam stráví svůj život, se tam nakládá hůř než se zvířaty. V táboře byla spousta lidí jako já - potomků odsouzených, kteří tam prožili dvacet, třicet, někdy i čtyřicet let. Někteří přišli se svými rodiči ještě jako batolata a od té doby tam žili jako zvířata."
V této severokorejské verzi někdejších sovětských gulagů jsou podle Kim Jonga vězni postupně likvidováni těžkou prací a hladem. Sám byl různými způsoby mučen, aniž by tušil, proč:
"Vůbec nejnesnesitelnější mučení bylo, když mě zavřeli do malé místnůstky, kde mi voda sahala po pás. Nemohl jsem si sednout ani lehnout a musel jsem tak zůstat 48 hodin. Když jsem se zhroutil, zvedli mě a znovu přinutili stát. Nedalo se to vydržet."
"Vidíte tuhle jizvu na mém zápěstí?" ukazuje. "To je od toho, jak mě připoutali želízky a nechali mě viset ze stropu tak, že jsem se zěm dotýkal jen špičkami prstů. Bylo to nesnesitelné."
"Jindy mě zase nechali klečet tak, že my tyčí zezadu přimáčkli nohy k zemi a pak po nich dupali ve svých vojenských botách. Moje nehty už se zahojily, ale dřív byly celé polámané od toho, jak mi pod ně strkali ostré bambusové třísky. Byl to strašný zážitek. Nemohl jsem se ani zabít, i když jsem se o to pokoušel."

Síť koncentračních táborů
Tomu málu zahraničních náštěvníků, kteří se do Severní Koreje dostanou, většinou ukazují Pchjongjang a demilitarizovanou zónu na hranicích s Jižní Koreou.
Nikdy je ale nevezmou do oblastí severně od Pchjongjangu, kde se rozkládá síť utajovaných koncentračních táborů, v nichž jsou podle jedné ze zpráv OSN drženy tisíce lidí. Zakoušejí nelidské podmínky, hlad a mučení. Umírají, aniž by spáchali jakýkoli zločin.
Reportérce BBC to nezávisle na sobě potvrdili různí severokorejští uprchlíci. Patří mezi ně i Sun Ok-li, někdejší pracovnice sekretariátu Korejské dělnické strany, která byla obviněna z falšování účtů a uvězněna.
Také ona popsala scény nekonečného bezdůvodného mučení:
"Měli takovou konev uzpůsobenou speciálně k mučení. Vejde se do ní asi deset litrů vody. Její hrdlo bylo upraveno tak, že ve chvíli, kdy ho člověku strčí do úst, se jeho záklopka zcela otevře. Musela jsem pít vodu do té doby, než jsem ztratila vědomí."
"Pak mě polili studenou vodou, a když jsem se probrala, položili mi na břicho dřevěné prkno a na každém jeho konci skákali. Myslela jsem, že mi tím tlakem popraskají střeva . Voda mi vytékala z úst, nosu a vůbec každého otvoru v těle. Prosila jsem je, ať mě zabijí, nemohla jsem tu bolest vydržet."
Sun Ok-li stejně jako ostatní bývalí vězni říká, že pravidlo dědičnosti se nemilosrdně uplatňuje i na ty ženy, které jsou do tábora přivezeny těhotné. Jelikož jsou politickými vězeňkyněmi, přechází jejich vina i na dítě, které musí být zabito:
"Když se dítě narodí, udusí ho dozorce tím, že mu před očima matky šlápne na krk. Matka křičí a prosí, snaží se své dítě zachránit. Všechno jsem to viděla, ale nedá se to popsat."

Nedostatek elektřiny
Těžko říct, zda obyčejní lidé v Pchjongjangu tuší něco o nezměrném utrpení politických vězňů v severokorejských gulazích. Oficiální linie zní tak, že s vězni se v Severní Koreji zachází dobře. A lidé zde nemají ve zvyku oficiální linii zpochybňovat.
Ovšem jsou věci, které se zatajit jednoduše nedají, například problémy v severokorejské distribuci elektřiny, což je další populární téma západních médií.
Výpadek elektřiny nastal k nelibosti hostitelů zrovna ve chvíli, kdy štáb BBC v jedné ze sportovních hal v Pchjongjangu natáčel demonstraci korejského národního sporu - taekwonda.
Problémy v dodávkách elektřiny, které ještě zesílily poté, co Spojené státy uvalily na Severní Koreu ropné embargo, není možné přehlédnout.
Nedostatek energie souží Pchjongjang natolik, že v noci jsou vždy osvětleny jen pomníky oběma Kimům, zatímco občanům nezbývá, než hledat cestu v přítmí.
Mimo hlavní město je situace ještě horší. Můžete jet celé hodiny skrz městečka a vesnice, kde není žádná elektřina, žádný benzín, žádné světlo, nic.
Štáb BBC natočil záběry těchto potemnělých vesnic i přesto, že k tomu nedostal povolení. Možná proto, že je to právě z těchto oblastí mimo Pchjongjang, odkud přicházejí zprávy o vážném nedostatku potravin.
Severokorejská vláda nicméně tyto informace popírá. Hwang, jeden z vládních přidělenců, který naši reportérku provázel, takové zprávy označil za výmysly:
"Většinou lidé říkají jednu a tu samou věc - že v Severní Koreji umíráme hlady a nemáme tu žádná města a žádnou elektřinu, že je to svět naprosté temnoty. Sama jste ale viděla, že města i světla tu máme. Je to snad svět temnoty? Viděla jste někoho hladovět? Neviděla."
Na námitku, že při natáčení mimo Pchjongjang projížděl štáb celé hodiny zcela neosvětlenými oblastmi, měl Hwang pohotovou odpověď:
"My do vesnic elektřinu dodáváme, ale nemůžeme ji dodávat všem současně. Máme pro to přesný harmonogram a vesnice se v dodávkách střídají. Když jsme byly v těch oblastech, o nichž mluvíte, zrovna na nich nebyla řada. Takový je náš systém."
Satelitní záběry nicméně ukazují něco jiného. Korejský poloostrov v noci vypadá jako jin a jang, dva známé principy východní filozofie zobrazované jako dvě poloviny jednoho kruhu, jedna temná, druhá světlá. Kapitalistický jih září světly, zatímco sever je naprosto temný s výjímkou hlavního města Pchjongjangu.
Jinak se toho ale o této uzavřené zemi mnoho neví a pro okolní svět nadále zůstává zpravodajskou černou dírou.

Mučení pro osobní potěchu
Prakticky jediný zdroj informací představují uprchlíci. Každý rok se ze Severní Koreje pokusí utéct na sto tisíc lidí, vzhledem k neprostupnosti zaminované jižní hranice ale musejí jít přes Čínu, což není snadné.
Spousta z nich je chycena a vrácena a pak je čeká vězení nebo smrt. BBC se ale podařilo najít jeden obzvláště cenný zdroj - někoho, kdo nebyl pouhou obětí režimu, ale kdo naopak rozhodoval o životě a smrti uvězněných.
Kwon Hjuk pracoval v roce 1999 jako vojenský přidělenec na severokorejském velvyslanectví v Pekingu. Nechal se ale přemluvit k dezerci a dnes žije v Soulu.
Vůbec poprvé se teď rozhodl mluvit o nejtemnější stránce své minulosti - o době, kdy působil na postu šéfa bezpečnosti v severokorejském vězeňském táboře číslo 22 v Heng-jongu, izolované oblasti na severovýchodě země poblíž hranic s Ruskem.
Jeho výpověď se v mnohém shoduje se svědectvími těch, kteří tábory prošli jako vězni, a mimo jiné naznačuje, že zatímco někde se elektřiny nedostává, jinde je jí víc než dost:
"Vězeňský tábor obepíná dva a půl metru vysoký elektrický plot, ve kterém je přes tři tisíce voltů. Takové napětí by při pouhém dotyku zabilo i zvíře."
"Před plotem je deset metrů hluboký a deset metrů široký příkop, který má na dně ostré kůly. Ty mají zabít kohokoli, kdo by se příkop nějakým způsobem pokusil přeskočit. Útěk z tábora je nemožný."
Jak říká Kwon Hjok, v táboře nemine den, kdy by některý z vězňů nebyl mučen. A to dokonce i když k tomu není žádný důvod:
"Když jsem měl špatnou náladu, našel jsem si nějakou záminku k mučení. S vězni to bylo jako s prasaty nebo se psy. Mohli jste je bít každý den a nestarat se, jestli zemřou nebo přežijí. Den co den. Asi tak tři roky vás to baví, pak vás to ale omrzí a nahradí vás někdo jiný. Většinou to děláte pro osobní potěchu."
Zhruba jednou za měsíc nařizoval Kwon Hjok v táboře veřejné popravy. Všichni vězni museli přihlížet vykonávání trestů, které šly častokrát daleko za hranice pravidel dědičnosti:
"Když politický vězeň poruší pravidla, která v táboře platí, nezaplatí za to životem jen on a jeho rodina, ale také pět sousedních rodin. Je to princip kolektivní odpovědnosti. Jednou jsem zabil 31 lidí, úplně všechny členy celkem pěti rodin."

B.O.K. (Boys of Korea)

28. února 2008 v 13:41 | 유리 |  Umění





Kam dál